Duch školy v Lesonicích

Úvod / Duch školy v Lesonicích - 16.8.2015

Zdravit se mezi lidmi navzájem je považováno za samozřejmost. A co zdravit se s věcmi, s okolím? Stává se vám, že přijdete domů a řeknete: „Ahoj domove, jsem tak rád/a, že jsem doma!“ U mě je to naprostá součást života, zdravím svůj domov při příchodu i odchodu, zdravím své auto, zdravím místa, kde se zrovna ocitám. Když přijíždím nebo přicházím ke škole, už z dálky volám: „Ty jsi tak krásná, školičko, dobré ráno, už jsem zase tady!“

S úctou a pokorou vcházím každé ráno do budovy školy, která stojí v obci Lesonice přes sto let. Ta představa – nepřetržitě sto let se zde vzdělávají děti!  Mezi námi to byla láska na první pohled.


Roky jsem jezdila okolo malotřídní školy v Lesonicích k rodině mého bratra. Občas jsem se ptala: „Co škola, co nového?“  Odpověď: „Jo, pořád je tam stejný ředitel!“   A léta plynula…, až v dubnu 2009 slyším jinou odpověď: „No, teď je vypsaný konkurz na nového ředitele!“  Informace přišla v pravou chvíli. Několik let jsem měla výluku ze školství, po šestiletém působení ředitelky soukromého rozhlasového vysílání jsem další roky pracovala jako lektorka vzdělávání dospělých.  Ze školství jsem odcházela s tím, že se jednou vrátím.  Tehdy jsem neměla ani ponětí o tom, s jakou obrovskou bolestí budu žít, a že úmrtí mého milovaného syna bude právě ten moment, kdy začnu přemýšlet o návratu do školy. V podstatě nikdy jsem v myšlenkách školství neopustila, pořád jsem se zajímala, co se děje nového a jakými změnami školství prochází.

Než jsem se pustila do psaní koncepce ke konkurzu na ředitele, chtěla jsem si školu prohlédnout a zjistit potřebné informace. Jedno odpoledne zvoním u dveří. Přijde mi otevřít paní Simona Houdková, toho času pověřená vedením školy. Dostal mě její milý úsměv, zářící oči a laskavost s jakou mě uvedla do školy. Vejdu do vstupní chodby a zatajil se mi dech. Musím chvilku zůstat stát a rozdýchat tu sílu, která mě obklopila.  Rozumějte – vidíte zaprášené zdi, místy původní, vybledlá barva po sundaných obrázcích, ani ve třídách to nevypadá jinak, máte pocit, že se tu zastavil čas – a přesto, ta síla, ta energie, ten klid. Jsem jako omráčená krásou budovy, která momentálně není vidět, ale už vím, že stačí málo a bude zase zářit v celé parádě.  (No, „ stačí málo“ je obrazně řečeno – co se týká investic, tak „hodně“). Trochu mě zaskočil počet dětí, od nového školního roku jich má být prý jen sedm. Odcházím z budovy, a protože s věcmi hovořím, tak jí říkám:

„Já zachráním tebe a ty zachráníš mě!“

1. srpna 2009 jsem nastoupila do školy a začala krásná spolupráce mezi všemi zúčastněnými. Po večerech jsem si četla v kronice školy zápisy učitelů. A zase jsem měla husí kůži z té síly, kterou jsem cítila při pročítání zápisků prvního pana řídícího Aloise Schwarze. V lednu 1913 zahajoval vyučování a zapsal do školní kroniky: „Tu přičiněním tehdejšího představenstva počalo se vážně pracovat a koncem roku 1912 krásně provedená budova rozjasnila celou obec.“         ………

Kronika

Kronika

„Kéž stane se nová škola pramenem pokladů, jichž rez nežere, mol nezkazí, zloděj neukradne. Ať všestranně vyplní se přání projevené okr. inspektorem Charvátem, aby nová škola splnila všechny naděje, jež se k ní upínají. Pokud bude v mé moci, chci k tomu ze všech sil přispět. Jak se mně a nástupcům dílo podaří, rozsoudí potomstvo.“ Alois Schwarz

Pokud bude v mé moci, chci k tomu také ze všech sil přispět.

Emilie Mácová