První letošní aneb Jak se rodí sněhuláci

Úvod / První letošní aneb Jak se rodí sněhuláci - 24.12.2016

Letos k nám paní Zima přichvátala o dva dny dříve. Poslední pondělní ráno před Vánocemi nás překvapila vydatnou sněhovou nadílkou. Sníh mi cestou do školy poslušně křupe pod nohama, stopy ve sněhu prozradí i ty nejmenší ranní ptáčata a chodce. Hlavou mi zní píseň: „Potichoučku sněží, zvony znějí z věží -dyn, dan, don, louky sní svůj sen – je prosinec a blízko Štědrý den.“ Z noční mlhy se v kouzelné atmosféře opuštěného vlakového nádraží vynoří světla „mého“ vlaku a veselá vzpomínka z raného rodičovství: „Mami, a kdy se vyrodí sněhuláci?“

Zastávka Lesonice – požární zbrojnice. Statečný fiátek mé kolegyně už spokojeně odpočívá pod velkou borovicí. Dnes má za sebou náročnou cestu. Jako každý den mě naše paní ředitelka Emilka vítá s milým úsměvem a rozverným pozdravem: „Dobré ráno!“(Kdo ji zná osobně, ví, že to není nadsázka!) Vzápětí se vítám s dětmi v ranní družině a kolegyní Simonkou Houdkovou. Z  Petrovic dorazila i Andělka Bognerová. „Dobré ráno!“ Takhle krásně se vítáme každý den. Děti si spokojeně“ vrní“ na koberci mezi svými oblíbenými hračkami. Mají radost z nového dne. Netuší, jaké překvapení je dnes čeká. My to víme! Stačí jeden pohled…Ladovské ráno…Není nač čekat…. Aktovky do lavic a jde se ven!

Z neposedného hloučku se stávají rázem nejvzornější žáci a během chvíle se to na školní zahradě hemží jako v mraveništi. Po“ první letošní“ se na zasněžené ploše řadí ukázněný zástup dětí a husím pochodem poctivě a vytrvale ušlapává cestičku za mnou. V mžiku se z útulné školní zahrádky stává velká závodní dráha, na které se plnou parou rozjíždějí auta, vláčky, cyklisté, ale procházejí se zde i chodci. Pozor na dodržování bezpečnostních pravidel! Dej přednost zprava! Nepředjížděj! Nevrážej do druhých! Nevyjížděj z dráhy! Poslední zapálená skupinka závodníků ani nepostřehla, že se pár pilných mravenečků snaží po něčem usilovně pátrat ve sněhu. Najednou se mezi nimi začínají nejistě kutálet malé sněhové koule. Rostou, rostou a rostou. Netrvá dlouho a je třeba si na pomoc přivolat kamarády. Obrovské sněhové koule se teď už jen líně sunou po zemi. V tom se ozve: „Hej, rup!“ A na světě je první sněhulák, který nás všechny rázem přeroste a pyšní se v celé své kráse. S úsměvem ze šišek s námi ochotně zapózoval na společném selfí. Ale teď už tu musí ve společnosti nedorostlých mladších bílých kolegů zůstat sám.

Přejeme Ti, sněhuláčku, abys vydržel na stráži alespoň do Štědrého dne a snad i do příchodu Nového roku nám ohlídal naši kouzelnou a veselou zelenou lesonickou školičku.

PS: Kdo ví, co znamená „první letošní“? Už tě s ní trefili?

Mgr. Lenka Doupovcová, třídní učitelka 3., 4., 5. ročníku